Klášterní zahrada 2019 / Jakub Goll a Jiří Kobr

Jakub Goll/ 5. 5. – 30. 9. 2019
Vernisáž 4. 5. 2019 od 16 hodin

Jiří Kobr/ 30.6. - 30.9. 2019
Vernisáž 29.6. 2019 od 16:00

Jakub Goll (nar. 1990 v Praze) vystudoval v letech 2005–2009 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze (obor řezbářství), poté pokračoval v letech 2009–2016 v sochařském studiu na Akademii výtvarných umění v Praze (Jan Hendrych, Vojtěch Míča; ateliér figurálního sochařství). Od roku 2011 jsou jeho práce prezentovány na společných výstavách: Start (Klub V. kolona, Praha, 2011), výstava soch na parkovišti Malostranského náměstí (Praha, 2014), Andante (České centrum, Milán, 2015), Kresby / Sochy (GAVU, Praha, 2016), NordArt 2016 (Kunstwerk Carlshütte, Německo), Vanity Fair / Diplomanti AVU (Veletržní palác, Praha, 2016) nebo Kulový blesk (Zámek, Litvínov, 2018).

Jiří Kobr (nar. 1974 ve Dvoře Králové n. Labem) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu a Vyšší odbornou školu v Praze (řezbářství, 1988–1997), v letech 1997–2003 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění (Petr Siegl, Jindřich Zeithamml; za diplomovou práci „Kříž“ obdržel cenu rektora). Roku 2001 proběhla jeho samostatná výstava v Městské galerii v Trutnově, roku 2016 vytvořil v kapli ve Strakově u Litomyšle instalaci tematizující světlo, roku 2017 proběhla jeho samostatná výstava v Galerii Ústavu makromolekulární chemie v Praze a dále dlouhodobá instalace souboru dřevěných soch v zahradě břevnovského kláštera v Praze, která byla zopakována i v roce 2018. Letos vytvořil dlouhodobou sochařskou instalaci v kostele sv. Jana Křtitele v Horním Žďáře. Jeho práce byly zařazeny na společné výstavy, např.: Reinraum, Düsseldorf, 2002; MECCA, Terezín, 2003; Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada v Praze, 2004; Socha 2, Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, 2006; nebo Socha 3, Wortnerův dům AJG, České Budějovice, 2007. V letech 2002–2005 vyučoval řezbářství a modelování na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. Dlouhodobě se věnuje sochařství, má četné zkušenosti s řezbářskou prací, témata jeho uměleckých prací vychází z křesťanské ikonografie. V křesťanství nachází prostor možností nekonvenčního myšlení v paradoxech a „prostor posvěcení běžných lidských situací“ (JK).

Kurátor výstavy: Iva Mladičová

Rozhovor Ivy Mladičové s JAKUBEM GOLLEM u příležitosti výstavy Klášterní zahrada 2019

Přírodní tvar může být pro vznik tvých soch zásadní podnět – jak na tebe vlastně působí realita broumovské krajiny plné pískovcových skalních útvarů?

Vždycky mne bavilo hledat v přírodních útvarech nějaký skrytý význam. Hledat v nich tváře, postavy. Nejzábavnější mi vždy přišla různá kamenná pole a především větší kamenní solitéři, vytržení z kontextu skály, ze které se vyloupli a dokutáleli o několik desítek metrů dále, kde si zase našli nový význam. Ne nadarmo dostala spousta viklanů, kamenů a skalních masivů různé poetické názvy. K řadě z nich se pojí i různé historky předávané po generace.

K Broumovsku jako takovému moc hlubší vztah nemám. Mírně znám Adršpašské skály a moc dobře vím, jak malý a zanedbatelný se člověk v takovýchto skalních útvarech může cítit. Kámen má prastaré kouzlo a v českém sochařství má pískovec velkou tradici. Nějakou dobu pro mne bylo rozhodně dost inspirativní dílo Josefa Wagnera. Jeho odkaz k pratvaru mne dovedl k přemýšlení nad uměním jako nad něčím, co s člověkem od pradávna prostě je. Nějaká touha člověka kreativně tvořit.

Z vystavených prací Torso a Raněná zvířata je patrné, že tě zajímá evokace tvaru, hranice rozpoznatelnosti výchozí reálné inspirace.

Baví mne trochu si hrát s tím, jak člověk svět kolem sebe vidí a vnímá. Každý je trochu jiný a v naznačených tvarech si hledá svoje významy. U těchto dvou soch jsem už slyšel nejroztodivnější vysvětlení, co komu připomínají. Ta tenká hranice mezi tím, co je a není, mne tak trochu fascinuje. Někde mezi abstrakcí a realitou.

Mám proto rád Cézanneovy a Mondrianovy kresby stromů. Oba vlastně došli k tomu, že se jim z řádu větví začínají stávat abstraktní struktury. Navíc jsem mírně krátkozraký, takže někdy věci vidím opravdu zkresleně.

Výsledná podoba sochy je pro tebe hotová již ve skice, nebo tě samotný proces vytváření může odvést k odlišnému řešení?

Přijde mi, že většinou všechno dlouho nosím v hlavě, než se k realizaci dostanu. Většinou mám tedy už dost konkrétní představu, ke které se pak snažím přiblížit. Abych řekl pravdu, v procesu moc kresbu nepoužívám. Spíš mám právě tendenci převádět představu do drobných skic z různých materiálů. Mám takhle několik krabic různých artefaktíků z hlíny, dřeva, sádry nebo vosku. Pochybuji, že s nimi něco budu dělat. Spíš je někdy musím proházet.

Proces se pak dost liší, věc od věci. Někdy člověka dost ovlivní práce s materiálem. Dřevo i kámen si samy řeknou, co chtějí, ale například u dvojice Raněná zvířata jsem na jednom pracoval několik měsíců, několikrát jsem ho dost předělal, a druhé jsem nabouchal během čtrnácti dní. Takže se to dost liší podle toho, jak moc pevnou mám od začátku představu. Materiálová realizace pak ale stejně závisí na dostupném čase a prostředcích.

Torso jsi vytvořil z dřevěných pražců, což není úplně typický sochařský materiál…

A ani to není úplně nejzdravější materiál. Přestože jsem původně vystudovaný řezbář, nějak jsem se realizování věcí do dřeva vyhýbal. Jako zajímavý sochařský materiál mi moc nepřipadá. Jednak není moc trvanlivé, a jednak mi větší realizace ve dřevě připomínají nějakou sympoziální tvorbu, nebo lidovou tvořivost.

Na Torso jsem chtěl použít dřevo, ale dub nebo něco, co by vydrželo a vypadalo zajímavě, bylo mimo můj finanční rámec. Nakonec jsem se rozhodl pro pražce, protože vypadají surově a také protože z nich táhne nějaká historie. Některé z nich musely být opravdu staré, byly v nich ještě dřevěné šroubovice.

Jinak bych ale pražce jako materiál rozhodně nedoporučoval. Ani nechci vědět, čím přesně jsou napuštěné. Práce s nimi byla strašná a na ten jejich zápach jsem alergický dodnes.

Motiv práce Raněná zvířata vychází z konkrétního výjevu v baskické krajině. Kromě toho Křivoklátsko, kde v současné době žiješ, ti Baskicko připomíná. 

Rád se nechávám inspirovat zážitkem, který na mne silně zapůsobí. V tomto případě zážitky z baskických farem. Je to ale především takový motiv pro mne. Nějaký pevný základ za tím, co zobrazuji. Nesnažím se jej ale vyloženě převyprávět jako příběh. Člověk nemusí prozradit vždycky všechno.

Vlastně Baskicko mi už tenkrát něčím připomínalo Křivoklátsko. Člověk si asi v cizí krajině najde něco, co je mu blízké, a ke Křivoklátsku a Brdům mě to táhlo už od útlého věku.

Obě vystavené sochy působí archaicky i soudobě, do jaké míry s těmito dvěma rovinami pracuješ vědomě a cíleně? 

Na škole jsem nějakou dobu strávil studiem archaických kánonů. Hlavně starověkého Egypta. Kánony byly pochopitelně podstatně promyšlenější, ale Egypťané svým hledáním dokonalosti proporce, spíše než hledáním realistického detailu, postupně tíhli k abstrahování forem. Myslím, že jsem si z toho taky trochu vzal.

Výtvarné umění v dnešní době postrádá smysl, pro který sloužilo po tisíciletí. Povětšinou vznikalo pro účely církve, nebo jako nějaký odznak moci. Proto mne taky trochu láká nějaký prehistorický odkaz. Z věcí, které se nám dochovaly, na nás dýchá jistá hravost a nespoutanost touto historií.

Přemýšlíš již během procesu vytváření sochy o konkrétním ideálním prostoru pro její umístění?

Povětšinou moc ne. Většinou si představím nějaké improvizované uskladnění. Přišlo mi vždycky zábavné, jak mají výtvarníci někde nastrkané svoje věci do poněkud bizarních uskupení. Vznikají tím občas docela zajímavé kompozice. Svoje sochy si ale vždycky představuji pohozené na nějakém odstrčeném místě. Myslím, že až nebudu vědět, co s nimi, začnu je někde náhodně umísťovat.

Jak inspirativní je pro tebe prostředí samotné broumovské klášterní zahrady?

Klášterní zahrada je nádherný prostor. Je vidět, že spolu s klášterem prošla poměrně důkladnou rekonstrukcí. Mne asi nejvíce zaujalo arboretum zahrady, ve kterém jsem v rámci instalace strávil poměrně dost času. Žiji teď na kraji lesa a stromy jsou pro mne jeden z nejhezčích prvků v krajině.

V současné době pracuješ na souboru kreseb, bude zdrojem dalších tvých sochařských prací?

Rád bych řekl, že na nich soustavně pracuji, ale co jsem ze školy, mám co dělat najít si na něco takového čas. A v současné době především trucuji na vesnici a snažím se dát do hromady pozemek a později ateliér. Myslím, že k soše se bohužel nějakou dobu nedostanu. Kresba je poněkud skromnější. Přemýšlím, že spíš z nich začnu dělat grafiky, abych úplně nezakrněl a abych v hlavě několik let nenosil, co bych chtěl dělat.

Foto: Martin Polák