Sára Skoczková / Zahrada vidění

Termín: 6. 7. – 24. 8. 2025
Vernisáž 5. 7. 2025 v 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům

Sára Skoczková se ve svých sochařských pracích věnuje především obsahovým možnostem elementárních organických tvarů tematizujících vzájemnost viditelné tělesné schránky a neviditelného niterného duševního prostoru. To doložila mj. v působivé závěrečné práci na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 2022 nazvané Ve schránce, instalaci tvořené několika plastikami symbolického charakteru. „Sochy prezentují hmotná těla, jejich stavbu, končetiny a prostor uvnitř. Růst, křehkost, bezpečí, zároveň pocity sevření a omezení“, vysvětluje autorka. Z jejích děl vnímáme kvality prostupnosti prostředí vnějšího a vnitřního. Volí tvary vycházející z lidské i zvířecí morfologie, zřetelně rozpoznáváme např. formu hrudního koše, ulity nebo kokonu, podnětný je pro ni ale i základní forma archaické amfory – „Uvědomění, že intimní skrýš se nachází ve mně, a v každém z nás, mě vedla k personifikaci amfor“ (SS, 2022). V zacházení se samotnou hmotou zřetelně vnímáme význam dematerializace. Sára Skoczková pracuje se dřevem, textilem, voskem, ale i betonem. Ponechává je v přirozené barevnosti. Působivost zpracování povrchu je podmíněna denním přirozeným světlem (někdy je použit i zdroj umělého světla, umístěný do nitra vytvořeného prostoru-schránky). Celek plastiky působí často velmi křehce a současně monumentálně. K podstatě tématu svých prací autorka poznamenává: „Své já odděluji od svého těla. Tělo vnímám jako prostředek, jak se stát skutečným v tomto světě. Je to schránka, lastura, vymezený prostor pro mou vnitřní expanzi. Tělo je hrob duše. Duše přesahuje své tělo a s tělesnou zkázou podléhá životu na zemi“ (2022). Specificky prosvětlený prostor Galerie Dům situovaný v místě určeném dlouhodobým působením vlivů přírodních i lidských, je pro práce Sáry Skoczkové ideálním prostředím. 

SÁRA SKOCZKOVÁ (*1996, Havířov) studovala v letech 2016–2022 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, Tomáš Hlavina; Ateliér figurálního sochařství a medaile, Vojtěch Míča a Milada Othová); v roce 2020 absolvovala stáž na UCLM Facultad de Bellas Artes de Cuenca, Španělsko. Výběr z výstav: Silva artis, Rakouské kulturní fórum, Praha, 2022; Expanze (samost. výst.), Moon Gallery, Liberec, 2022; (samost. výst.) 8SMIČKA LIGHT, Humpolec, 2023; 4 + 4 dny v pohybu – Všechno je všech, Sportovní centrum Erpet Smíchov, Praha, 2023; Still Primitiv (s Davidem Turečkem), Galerie Cifra, Doubice, 2023; Individuum (s Davidem Turečkem), Galerie 105, Třeboň, 2023. 

kurátorka: Iva Mladičová

ROZHOVOR SE SÁROU SKOCZKOVOU:

Jak vznikala tvá představa o celku výstavy, kterou jsi nazvala symbolicky Zahrada vidění?

Většinou ke mně nápady chodí přirozeně, spontánně. Ocitnu se v nějaké situaci a v hlavě se ji snažím pochopit, prozkoumat. Pokud mi něco vrtá hlavou trochu déle, začnu si tuto problematiku vizualizovat, až mám v představě jasný obraz. Název Zahrada vidění pramení z pozorování mých prarodičů, kteří už moc nevycházejí z domu a realizují se pouze na svém omezeném prostoru. Můj dědeček zcela ovládl svou zahradu, je to jeho svět.

Často pracuješ s motivy z přírodního světa. Co pro tebe znamená? – Je zdrojem různých životních principů, jsou pro tebe zásadní tvary s metaforickými obsahy?

Z přírody mě baví podstata, že nic není jen tak. Ráda si všímám detailů a některé zkoumání tvarů mě dokáže i jednoduše rozesmát. Ale primárně mě asi zajímá její symbióza, propojení a to, že dle mého nejdokonaleji zobrazuje život, krásu, moudrost a divokost, surovost života.

Které přírodní formy, projevy tě nejvíce fascinují?

Nejvíce mě asi fascinuje růst, jak je ovlivněn vnějšími vlivy, vše je unikátní.

Vlastně nedávno jsi začala intenzivně pracovat s keramickou hlínou. V poměrně krátké době jsi zařídila keramický ateliér, kde pracuješ na svých věcech, také ale realizuješ i kurzy pro veřejnost. Soubor keramických soch, který na výstavě Zahrada vidění poprvé prezentuješ, je dost rozsáhlý. Za viditelnými výsledky je patrné velké množství práce…

Hlína, miluji hlínu, dotýkat se jí. Během studia sochařství na pražské AVU jsem se začala zajímat o keramiku. Ihned mě pohltila a já se chtěla naučit řemeslu. Na můj vkus to ještě trvalo dlouho, než jsem se do tvorby keramiky pořádně opřela. Začalo to užitkovým nádobím a touhou ovládnout hrnčířský kruh. Díky pracovní stáži v Portugalsku jsem začala nádobí ručně modelovat, a tím jsem získala větší svobodu. Pořád pro mě ale bylo těžké propojit užitkovou keramiku s mou sochařskou tvorbou, neviděla jsem cestu. Myslím, že to začalo hodně přirozeně a pomalu, ani nevím kdy, ale začala jsem si s hlínou hrát podle svého. Až jsem začala přemýšlet ve své sochařské tvorbě skrze keramickou techniku.

Co bylo hlavní náplní tvé pracovní stáže v Portu?

Upřímně řečeno, po dokončení školy jsem si potřebovala trochu od umění odpočinout. Chtěla jsem pracovat více řemeslně a automaticky, neboť ne vždy mám energii nebo co vyjádřit skrze sochy. Začala jsem navštěvovat keramický ateliér u jednoho mistra v Praze a začala se učit na hrnčířském kruhu, jak jsem zmiňovala výše. Stáž v Portugalsku měla být podobnou zkušeností – chtěla jsem se zavřít a trénovat. Když jsem ale na místo dorazila, zjistila jsem, že hrnčířský kruh v ateliéru vůbec nepoužívají, veškeré nádobí modelují ručně z plátu. Keramička, ke které jsem nastoupila, studovala v Japonsku. Její keramika měla přesah, tvořila i volnější věci, menší sochy. Vycházela převážně z přírody, jak barvou, tak tvarově, a v tom jsme si sedly. Tím, že se vše modelovalo ručně, trvalo mi jen pár dnů, abych si ověřila jejich techniky. Ty byly sice nové, pro mě ale zároveň mnohem přirozenější než točení na kruhu. Začala jsem tak více přemýšlet o modelování z keramické hlíny. Ateliér jsem pak navštěvovala každý pracovní den a pracovala na zakázkách.

Čím je práce s keramickou hlínou pro tebe tak motivující?

To, že jíl, hlína se spojí a díky žáru se z ní stane něco skutečného na tomto světě, mě fascinuje. Je to velmi přirozené a já mám přirozené věci ráda. Hodně jsem s hlínou propojena, rezonuje ve mně. To, co vymodeluji, je skutečné, jen se to musí zpečetit ohněm. Žádné odlévání a hledání výsledného materiálu. Také způsob práce mě musí bavit a být mi příjemný. To, že nemusím dělat náročné konstrukce, ale ctít pravidla keramiky, je pro mne příjemnější.

Proč jsi se rozhodla pro tmavou hlínu?

Ve své tvorbě hodně vycházím z elementárních tvarů. Práce s keramikou ve mně otevřela větší zvědavost vyjadřovat se více konkrétně, ale díky tmavé hlíně je pořád nejvíce zřetelný tvar, jsou to jakési stíny.

Pro tvé práce je charakteristická kombinace jednoduchosti tvaru a konkrétního reliéfního prvku. Zajímají tě individuální projevy obecných témat?

Ano, zajímá mě pozorovat, jak lidé reagují na podobné situace a jak odlišně přistupují k obecným tématům, jako je láska, smysl života, tělo, duše. Ve svých sochách hledám mnoho odpovědí a principů.

Často pracuješ s rozhraním formy předmětové – sloup, nádoba – a antropomorfní, figurální. Asi jde také o jistý moment symbiózy, který zmiňuješ jako v přírodě samozřejmý? 

Myslím, že formy mých věcí jsou většinou užitné proto, že něco vytvářím, nikdy to nebude skutečně živé. Nechci vytvářet paralelu života. Skrze figuru nedokážu vyjádřit, co cítím, protože za lidským tělem se toho hodně skrývá. Sochu vnímám více jako objekt, něco neživého, a tím, že ho měním, nebo mu přidávám živé struktury, to dokážu lépe přetransformovat v myšlenku nebo princip z našeho života. Symbióza v přírodě je neuvěřitelná, zároveň velmi chladnokrevná. Život, který v ní promlouvá skrze tvary a struktury, mě určitě inspiruje nejvíce, to je pravda. Teď jsem si představila kořeny stromu a jak je možné vnímat jakýsi oběhový systém proudící uvnitř. Myslím, že o něco podobného jsem se snažila během vytváření sloupu, vyjádřit jakési bujení, rytmus. Není to jen věc, ale zároveň je.

Mohla bys ještě závěrem zmínit, zda byl během přípravy výstavy prostor Galerie Dům pro tebe inspirativní?

Prostor galerie mě hned zaujal, znala jsem ho převážně z fotoreportů předešlých výstav a velmi se mi líbilo, jak v čistém bílém galerijním prostoru díla vyniknou. Mé představy, co bych chtěla vytvořit, se v časovém horizontu obměňovaly. Ve své tvorbě jsem pracovala s širokou škálou zemitých odstínů od tmavých až po skoro bílé. V prvním momentu, když jsem pomyslela na výstavu, jsem si dokázala představit navázat na cyklus soch, které by svou barevností v prostoru splývaly a mohly působit až transparentně. Jelikož jsem ale pocítila nový závan vyjádření, a to v tmavé keramické hlíně, uvědomila jsem si, že nakonec vytvořím kontrast. Myslím, že mě galerie spíše, než inspirovala, hlavně osvobodila. A já vytvořila, co jsem potřebovala.

Rozhovor vedla Iva Mladičová

Foto: Anna Pleslová